Taková obyčejná Wisky
Zůstala nechápavě sedět a koukala, jak v dáli mizí světla vrčící obludy, do které jí naložil Velkej chlupatej a vysadil ji zde, v neznámém prostředí, venku, na sídlišti. Nevěděla co se děje, ani co provedla. Ještě před hodinkou seděla doma, u svých malých posluhů, když přišel Velkej chlupatej. Nejdřív spolu se Starší posluhou něco šeptem řešili, takovým tím naléhavým šepotem, který nevěstí nic dobrého. On stále opakoval slova „ALERGIE, KAŠEL, RÝMA A DUSIT SE“, ona plakala a stále opakovala: „Ale oni jí mají tolik rádi…“ Pak přišel do pokojíčku k malým posluhům, popadl jí za krkem, šoupl do krabice a jelo se. Za oknem se zmenšovaly dětské ručičky přitisklé na okna domu a smutné, uplakané oči malých posluhů. Teď tady sedí venku, na obloze se honí mraky a malá Wisky nechápe proč je najednou úplně sama. Pomalu se stmívá a Velkej chlupatej se nevrací. Wisky by pomalu něco snědla, ale neví, proč jí tu nenechal její mističku. Stulí se do klubíčka a čeká. Přichází noc, ze tmy se ozývají divné zvuky. Wisky se bojí. Malá a úplně obyčejná Wisky se ze dne na den stala bezdomovcem. Malá a úplně obyčejná kočička, která žila obklopená láskou ještě neoslavila ani první narozeniny. Po chodníku se blíží lidské kroky. Wisky zapláče, kroky se zastaví. Člověk se ohne k zemi a cosi zvedne. Pak to hodí směrem ke kočičce. Taktak stačí malá obyčejná Wisky uskočit. S takovým chováním u člověka se setkává poprvé a bohužel ne naposledy. Přilehlé křoví jí poskytuje úkryt. Wisky tam zaleze, v bříšku jí škrundá, ale ona neví, jak by si měla opatřit jídlo. A co když se vrátí Velkej chlupatej a ona tam nebude?? Na město padá tma a malá obyčejná kočička naříká ve křoví.
Její život se z ničeho nic změnil a ona neví co si s tím počít. Vždyť její lidé měli takovou radost, když si ji donesli domů. Děti nadšením výskaly nad chlupatým štěstíčkem, Velkej chlupatej se trochu mračil a Starší posluha ho smířlivě hladila po zádech. On ji nikdy nechtěl a dosáhl svého. Teď to věděla. A tolik se mu snažila zalíbit, jakoby tušila, že právě na něm závisí její další osud. Motala se mu kolem nohou, lísala se mu do velikých dlaní, vrněla, vydrýskovala na zádech, ale on nic.
Uběhl snad týden, než se malá Wisky odvážila opustit svůj úkryt. Hlad už jí nedovolil čekat dál. Z nedalekých popelnic cítila jídlo. Vypravila se tam. Vyškrábala se do kontejneru a přehrabovala se tam v odpadcích. K chuti jí přišel starý salám, vaječné skořápky, ale i ohnilá mrkev. Když se alespoň trochu nasytila, vyskočila z kontejneru. Na chodníku se cosi pohnulo, zasyčelo: „To je můj rajón zlato.“ Hleděla do očí starému kocourovi, ale nerozuměla slovu rajón, tak jen koukala a žalostně mňoukla, aby mu povyprávěla svůj osud. Starý kocour se po ní ale ohnal packou, vycenil tesáky: „Ještě jednou tě tady uvidím a nepřej si mě ty náno pitomá!“ Wisky se dala na útěk. Zase se schovala do křoví, srdce jí málem vyskočilo z těla. Poprvé v životě se setkala s kocourem.
Takhle ustrašeně Wisky pobývala ve křoví několik dalších dní, ale kočka neumí umřít hlady. Když cítí jídlo a má veliký hlad, překoná všechen strach a vydá se najíst. Wisky se vždycky vybatolila z křoví, sedla si pod okna paneláku a mňoukala a mňoukala. Lidé jí občas z balkonu hodili něco k snědku. Ale k těm původním kontejnerům se neodvážila. Plížívala se kolem zdí domů a časem si všimla, že takových jako je ona žije na ulici spoustu. Cítila je. Z houštin a remízků jí pozorovaly oči starých a ostřílených obyvatel, které nikdo nikdy nechtěl a život se s nimi nemazlil. Koček, které nikdy nepoznaly lidskou lásku a žily úplně divoce. Kočky, které nechápaly Wiskynu touhu po domově. Koček, které by svou svobodu nevyměnily za nic na světě. Wisky jim svou uplakaností lezla na nervy. Kdo to kdy viděl, takovýho srabíka. Je tu dva týdny a furt naříká. Kdo to kdy viděl, lézt lidem pod okna a somrovat? Občas se na ní vyřítila z křoví nějaká divoká kočka a napráskala jí ostrými drápky. Občas se po ní ohnal člověk s kamenem, lidé na ní dupali a odháněli ji od domu. Malá obyčejná Wisky nepatřila nikam.
Malá obyčejná kočička Wisky sice teď má plnou mističku, protože se jí nakonec ujali v Dobříňském útulku Sluníčko, byla na kost hubená. Ale ani ve Sluníčku neví, kam patří. Často sedává a kouká na Mílu a její oči se ptají: „Proč?“ A Míla jí nedokáže odpovědět, protože takových proč má ve svém domě opravdu moc. Malá obyčejná Wisky navíc i tady dostává od ostatních kočiček co proto. Touží po člověku, bijí ji i malá koťata. Někteří si jen chtějí hrát, ale ona jim nerozumí, bojí se jich.
Nepotřebuje náhodou někdo doma tuhle malou obyčejnou Wisky??? Věřte, že nebudete litovat. Tohle malé obyčejně mourovaté štěstí je neuvěřitelně hodná kočička, a možná jste to právě vy, kdo má zjistit, že vůbec, ale vůbec NENÍ OBYČEJNÁ!!!
