Jak už jsem informovala v úterý o přijatých malých velmi nemocných koťátkách, tak pokračování jejich trápení se snažím všemožně zmírnit, ošetřováním očiček kapičkami a jejich omýváním. Zítra jdeme na vyšetření do Prahy na kliniku. Koťátka jsou pořád zmatená, chlapeček Perseus se dožaduje jídla, sám si ho však nenajde, ale z injekční stříkačky dobře a docela dost už baští. Holčička Andromeda musí být krmena moc nejí, jen pár soust, je to opravdu chudinečka, nad kterou se mi chce brečet. Dnes to bude dva dny, co užívají antibiotika, tak snad začne za hnusná rýma ustupovat. Jedná se zřejmě o calicivirozu, Perseus má vřídek na jazyku. Dostanou ještě antivirotika.

Ve středu byli na Štaflíčkem paní Alice a pan Ota až z Jablonce nad Nisou, aby mu pomohli stlačováním bodů a masírováním po tělíčku. Jsou to úžasní lidé, kteří mají ze Sluníčka dvě kočičky. Metodu, kterou se budou Štaflíčkovi orgány a nervy regenerovat mě ukázali a teď záleží na mně, musím si na něho najít čas. Štaflíček je pořád jasňoučký. Poslední dny se mi ho daří vyčůrat a močový měchýř se zdá už ohraničený, tím, že se vyprazdňuje. Když není přeplněný, nevadí tolik střevům, které tedy horko, těžko, ale daří se je vyprázdnit. Není to tak, že by Štaflíček pořád všechno znečišťoval, pokaká se pořádně třeba jednou za dva dny. Tím má i konečník méně bolavý. Uvidíme, co udělá akupresura. Alici a Otovi, kteří přijeli a ještě přijedou nezištně za Štaflíčkem tímto moc děkuji, velice si jich vážím.
Bráškové Štaflíčka Špagetka a Muffínek jsou v pořádku. Špagetka trošku zvracel, ale řádí, tak snad to bude dobré. Muffínek se už přestává bát a hádám, že do týdne bude z něho kotě, které si přijde samo pro pomazlení. Kluci jsou nádherní.

Maličký Lupínek se má pořád k světu, miluje baštění a už mu bude sundána fixace a konečně si pohoví. Jen doufám, že to bude dobré a nebude mít křivý skus. To by měl chudák celý život handicap. Je to takové milé miminko. Maminka Michel se o svoje i adoptivní mrňata tak s láskou stará.

Dneska budou přeočkovány koťátka kočičky Tulinky – Valinka, Madlenka a Bublinka. Holčičky už budou moci odjet do nového domova. Tulinka má stále antibiotika, zde musíme očkování odložit.
Madlenka je domů v neděli a Valinka je též zamluvená, ale ještě nevíme, kdy nás opustí i ona.

Mám radost z Daveho. Pořád ho mám v kuchyni vedle sebe, chodí za mnou, dokonce ho začínám hladit i déle a zatím po mě ani jednou nevyjel. Pravda však je, že Standu na kuchyňské lince napadne, aniž by na něho sáhnul. Prý je kuchyňská linka pouze jeho a moje. Myslím si, že by bylo pro něho fajn, pokud by mohl být v klidné rodině, kde není překočkováno, kde nemají potřebu dělat hranice kočkám, kam smějí či nesmějí, Dave by tam byl šťastný a velmi rychle by si vytvořil pouto s novou paničkou či páníčkem a byl by z něho normální, mazlivý kocourek. On je velice kontaktní, lidi miluje, ale musel mu někdo hodně ubližovat, je ve střehu před rukou člověka, o kterém sám není přesvědčen, že se ho bát nemusí. Z mužů má strach daleko větší a nedokážu říct, zda strach z nich dokáže odbourat.

Koťátka Manfred, Medox, Melody, Melanie a Monna s adoptivní maminkou Rosničkou byla doposud v kleci. Nejenže neměla skoro žádný prostor na dovádění, ale téměř každou hodinu jsem jim musela čistit záchůdek a několikrát denně uklízet celou klec. Bylo potřeba to řešit. Chtěla jsem zmenšit prostor Šimonkovi, Charlimu a Chroustíkovi, kteří obývají voliéru, kde jsou dvě místnosti a hold je nechat pouze jedné, v té většíi a koťátka dát do druhé. V sobotu jede Chroustík do nového domova, takže prostor jedné místnosti by měl Šimonkovi a Charlimu stačit. Když jsem vydrbala voliéru, vzala jsem obě místnosti a ještě k tomu i další dvě venkovní voliéry s koťaty, tak jsem zjistila, že při zavření dveří mezi místnostmi, kam chci přendat Rosničku s koťátky, je pod dveřmi taková škvíra, že by koťata mohla procházet, kam by se jim zachtělo. To mě teda dostalo, takové energie mě to v tom vedru stálo a zbytečně. Nakonec jsem koťata i s maminkou nastěhovala do horní místnosti. Nechtěla jsem tímto směrem rozšiřovat prostory na uklízení, aby to mělo dopad na řádné obstarání kočiček, že to nebudu zvládat a nebudou v čistém prostředí s čerstvým jídlem a vodou. Ve snaze pomoci, člověk přecení své síly a už to jede. A tak se i stalo, že jsem byla v jedenáct hodin úplně vyčerpaná, ale kočičky byly všechny konečně na celou noc obstarané Tedy kromě Bořečka Stavitele, který dostává dávku mlíčka ještě těsně než usnu, aby spinkal, co nejdéle. Najedl se, vyčůral, vzala jsem si ho na sedačku v obýváku, abych ho trošku pošmudlala. Usnula jsem, jak špalek. V půl páté jsem se vzbudila, koukám, otevřená klec, Bořeček nikde! Trvalo mě pěkně dlouho než jsem se rozpomněla, jak to večer bylo, Bořeček nikde nebyl, ani na sedačce, nikde v mistnosti, hledala jsem s beterkou, bylo to šílené, ten příšerný strach, pocit selhání, viděla jsem katastrofické scénáře, co se mohlo stát, prostě nikde nebyl. Nakonec jsem odtáhla celou sedačku, pod kterou jsem koukala několikrát, a on tam přesto byl schovaný. Ta čtvrt hodina strachu však byla pro mě zoufalá. Je to opravdu nebezpečné se takhle vycucat z energie, je to o průšvih, nikdy se mi snad nestalo, že bych byla tak unavená, že jdou stranou i „mateřské pudy“. Samozřejmě od té doby nespím, takže v únavě budu pokračovat. Závazek mám, že se dneska přes den a v nadcházející noci musím srovnat. Teď jsem šťastná, že je Bořeček v pořádku.