Vzbudilo se nám loňské letní ježčí miminko. Ještě jsem však neviděla jeho rodiče.

Včera jsem měli návštěvu mladé rodiny, jejichž dcerka Nikolka měla narozeniny a všichni, kteří jí přišli přát, přinesli dárek pro naše kočičí Sluníčka. Byl to skvělý nápad od Nikolčiných rodičů a včera nám dárky předali. Mockrát děkujeme. Samozřejmě Nikolka bez dárku nebyla, od rodičů dostala nové kolo.

Kocourek Rumburak je už lepší, začal se pomalu rozjímat, byla mu už odstraněna kanyla, tak doufáme, že už bude navždy v pořádku. Je těžké mu odhadnout věk. Po prvopočáteční bitkách na všechny, kdo se jen přiblížit je z něho veliký mazel, který se zájmu o sebe požaduje mňoukáním a vůbec se mu nelíbí, že je separovaný v samostatné místnosti. Musí to ještě chvilku vydržet.

Rýma zase ustupuje, léky prskajícím kočičákům zabírají a snad zase bude trošku volněji s podávání antibiotik.

Bubo i přes další nasazená antibiotika chrčí dále, je však opět aktivní, bez horečky. Je to u něho zřejmě neřešitelný stav.

Z Jolyho se stává konečně mazlík. Nějakou dobu byl bez léků a konečně mě začal důvěřovat. I když má nyní opět antibiotika, není už nad lidské síly ho lapit.

Sára od Labe se pohybuje klidněji po voliéře, vypadá konečně moc pěkně, má hezkou srst, zakulatila se, s klidem se na mě dívá, pohladit však ještě nejde, to se bojí, seká. Když ji však nandavám kapsičku je klidná a trošku se i potýkáme. Jde to hodně pomalu, na to, že je z domácnosti, má opravdu hodně špatné zkušenosti s lidmi. Možná tu bude muset zůstat na celý život, no uvidíme.

Kocourek Dave též pomaličku nabývá důvěru v člověka. Sice zaútočí, ale není to už s tak děsivým výrazem strachu o svůj život. Pořád mu však nelze ustřihnout ošklivé cucky na obličeji.

Velikou starost mi dělá Annie Dušková. Má problémy s přijímáním jídla. Když přijela z nemocnice, kdy jedla málo a jen občas, měla jsem radost, že se podařilo ji přesvědčit, aby snědla konzervičku Applaws, vypadalo to, že je rozjí. Bohužel i začala odmítat i Applaws, ostatní konzevy byly jí zavrženy už dávno, snědla syrové maso. Od pátku nechce jíst nic, vyzvracela ráno jídlo ze čtvrtka. Granulí se ani nedotkla nikdy, nabídla jsem jí sýr, mlíčko, uzenou rybu, syrové maso, vařené maso a nic. Takže jsme jeli na veterinu do Prahy. Dostala léky zklidnění žaludku, měla by začít jíst, ale zatím se k tomu nemá. Mám o ni veliký strach. Zkusím dneska ji nakrmit stříkačkou, bude se bránit jako včera, když jsem jí do pusinky strkala kousky masa. Je to fakt trápení.

Kocourek Brňánek pojede na rentgen končetin. Vypadá to, že špatně dopadá i na zadní nožičku, její to moc vidět a asi s tím nepůjde už nic udělat. Raději však mu vyšetření poskytneme. Přední nožička je hodně zdeformovaná a tak navštívíme zkušeného chirurga. Brňánek se má docela k světu, moc rád baští.

Bílorezavý kocourek Teodor brzy sní i mě. Zbaští tři kapsičky ráno i večer na posezení. Bude z něho nádherný, mazlivý a ohromný kocourek, gaučová ozdoba. Je neskutečně sladký.

Vrátila se nám černobílá kočička Leontýnka. Je to ještě menší kotě. Měla sice úžasnou rodinu, kde žije ještě jeden kocourek, který však Leontýnku nepřijal. Přitom přišel o kočičího parťáka, se kterým se měli moc rádi. Jeho panička mu proto pořídila Leontýnku, aby nebyl sám. Kocourek příchodem Leontýnky začal mít problémy se zažíváním, zvracel, přestal jíst. Byl dlouhodobě léčen na veterině, dokonce se hledala uvnitř tělíčka operací příčina jeho obtíží, ale nenašla. Diagnóza nyní tedy zní stres z nového kočičího přírůstku. Panička s těžkým srdcem Leontýnku přivezla zpět do Sluníčka a uvidíme, zda se jejich kocourek zlepší.

Kocourkovi Smoukimu je už dobře. Rýma ustoupila a tak zase začal zlobit a šikanovat slabší kočičí jedince. Nejvíce si troufne na Toníčka. Takže si často spolu „vjedeme do vlasů“ Je mi ho však líto, má toho tolik špatného za sebou. Potřeboval by domov, kde by byl sám, nejlépe větší rodinu s dětmi, se kterými by mohl „blbnout“ a dospělými páníčky by měl být hodně mazlen. Při mazlení je v „sedmém nebi“. V noci má potřebu se tulit k člověku. Prostě si chce vydobýt místo na slunci.

Kočička Adriana pořád vypadá „otrhaně“. Vyholený bok ji pomalu zarůstá a krček také. Léky na podporu růstu srsti, které dostala moc nezabírají. Musíme mít trpělivost, snad jednou chlupy dorostou. Adriana je mazlivka, umí si sjednat kolem sebe pořádek, až jí doroste srst bude opět hodně krásná a kulaťoučká v obličeji, v novém domově by asi byla nejlépe jako jediná kočka.