Toníček zase papá, nezvrací, netočí se dokola. On to však stále není, přinesla jsem z nemocnice úplně jiného kocourka, který sice chodí, ale na nic nereaguje, jediné plus je, že dobře jí dietu a v ní léky. Mám o něho vážné obavy. Při každém uchopení ho, pláče nebo vrčí, vadí mu to. Nikam nevyskočí, v náručí nevydrží, jen včera, když jsem si ho zabalila na klíně do županu, začal poprvé vrnět. Dříve vrněl úplně pořád, hlavně, když mu bylo zle. No uvidíme.
Ralfíček nějak špatně jí, byla mu nasazena antibiotika. U takovýchto ručně krmených koťat jejich život visí pořád na vlásku. Ostatní prťata hezky přibírají. Luk bude mít brzy již půl kila, má však hodně vypapané bříško. To koťátka od Borůvky jsou taková štíhlá a lehká.
Kocourek Robík je na tom lépe, není dehydrovaný, už nechrčí, jíst se mu však nedaří. Musím ho krmit násilím do tlamičky. Včera mu dost krvácel jazýček, má ho hodně špatný, jedná se o kalicivirozu.
Celý den jsem strávila péčí o Toníčka, krmením mrňat a běháním a krmením Robíka, který je v horním pokoji úplně sám, izolovaný, aby s ním nikdo nepřišel do styku. Po ošetření a nakrmení Robíka je důležité zachovávat velkou hygienu, vyloženě dezinfekci, aby se případně viróza nepřenesla nedej bože na ručně krmená koťátka. Mimo to všechno kolem marodů a mrňat musím všechno uklidit, konečně jsem zvládla vydrbat záchodky ve velké místnosti.
Do voliéry za karanténou jsem začala přes den dávat koťata Coletku, Buráčka a Melíska. Mají tam mít hodně prostoru, útočiště v garsonkách, mohou se vyhřívat na sluníčku. Celá voliéra se musela vygruntovat a vydezinfikovat. Koťátka se pořád trochu bojí a velký prostor jim nesvědčí. Na noc je beru zpátky dovnitř do jejich klece.
Jana si dnes ode mne vzala k sobě Ralfíka a Ričiho, abych lépe zvládala ostatní kočičky, které potřebují větší péči. Bude jich nyní krmit už pět. Riči a Ralfík budou společně s Rézinkou, jsou podobně staří. Eliška a Anežka jsou přece jen o něco větší a Rézinku „otravovaly“. Luk zase si chtěl hrát s Ričim a Ralfíkem, kteří na hry ještě nedospěli. Luk šel tedy bydlet k Dafíkovi, který je zase o něco vyspělejší a akčnější, takže vydrží daleko déle bez spánku. Je to práce s takto věkově odlišnými koťaty, i když se jedná třeba o pár dní, týden, už je to hodně.
Dala jsem včera na fb fotku mrtvé labutě. Jedná se o zakousnutou labuť na břehu Labe na louce v Dobříňským háji. Mrzí mě to, nikdo to neřeší a já jsem přesvědčena, že to udělal volně venčený pes. Na druhém břehu Labe plavala sama druhá labuť. Labutě se zdržovaly na Labi v Roudnici n.L. pod mostem, psů se nebály, protože tam si žádný pejskař nedovolí psa jen tam pustit z vodítka, je tam velký pohyb lidí. Jen labuť připlave na venkov, stojí ji nezodpovědnost lidí život. Asi před dvěma měsíci ležela téměř na stejném místě zakousnutá nutrie. Hodně mě to trápí, nahlásila jsem to paní starostce a ta se snažila to předat dále. Žádný orgán to však neřešil – policie, myslivci navrhli zakopat a to se jedná o chráněného živočicha. Takže vlastně o nic nejde, byl to „jen“ jeden život labutě, nutrie a dalších, které jsem neviděla. Pejskaři mohou bezstarostně dopřávat dále volnost svým psům v přírodě, ať zakousnou, co chytí, ať uhoní srnku, uloví zajíce, nikdo neřeší , že se tohle vlastně „nesmí“ a už vůbec to nikomu nepřijde, že to není správné.
